Kráčet proti proudu?

K sepsání následující úvahy mě dovedla zkušenost s tím, jak okolí vnímá odlišnosti jako TRANSVESTITISMUS, TRANSSEXUALITA, tedy spíš odlišnosti jako takové. Zároveň ale také potřeba vyjádřit svůj názor na to, jak okolí odlišné znaky vnímá. Nečekám že docílím změny v tom, co budu popisovat v následujícím textu. Věřím však, že se jedná o problematiku, která byla je a bude stále palčivá. Při snaze žít jako spokojený trans člověk  na toto dnes a denně narážím a ráda bych touto cestou zprostředkovala své zkušenosti s „kráčením proti proudu“.

V diskusních fórech, online chatu, ale i sama v sobě velmi často narážím, na různé formy strachu, fobií z toho či onoho. Jednou je to svěření se svým „problémem” partnerce, rodině. Jindy se jedná o strach z nákupů oblečení, které je určené pro opačné pohlaví. Nebudu si zde sama hrát na dokonalou, jak nic takového neznám. Není to zas tak dávno, kdy jsem sama narážela na bloky v sobě samé, ať už se jednalo právě o onen comingout nebo o potřebu koupit si něco, co zrovna je mi jako příslušníkovi opačného pohlaví zapovězené. Stud, strach a další pocity, dokážou celé toto solidně zamotat. Předsudky společnosti, pak už jen dokáží dát věci korunu.

Odhalovat svou TRANS odlišnost?

Velmi snadná otázka, na kterou už se odpověď tak jednoduše nehledá. Z vlastní zkušenosti mohu tvrdit, že částečně ano a částečně ne. Proč tak nejednoznačná odpověď? Každý z nás je individualita, máme rozdílné potřeby, přání a touhy. Máme ale také společné znaky. Jsme lidé, žijeme ve společnosti, která má svá zažitá pravidla, normy, zákony, které je vhodné respektovat. V případě, že cítíme odlišné potřeby než na jaké je společnost zvyklá, pak vyvstává problém, jak to celé skloubit. Asi nejčastější, skoro až hamletovská otázka se dotýká partnerského života: „svěřit se nebo nesvěřovat partnerce?”. Celé toto se však neomezuje na vztahy, ale odráží se i v běžném životě. Co se tím snažím sdělit? Každá z nás v tomto čelí určité formě pocitů odsouzení a nepochopení toho co cítíme. Na jedné straně nutkává potřeba vyrovnat se ženskému pokolení (vzhledem, chováním) a naproti nutnosti vystupovat v nám předurčené mužské roli. Strach z toho co by kdo na to řekl je pak v nás motorem různě intenzivních stavů, přání, jak jsou naše potřeby konfrontovány s tím, nakolik jsou realizovatelné bez společenského znemožnění se.

Proč to tak je?

Z mého pohledu se jedná o kombinaci faktorů, kdy původem a právě motorem celého tohoto kolotoče je pojem „haló efekt”, spolu s kombinací škatulkovacího systému, tolerance, vlivu okolí, ohleduplnosti vůči ostatním a mnoha dalších. Občas mi přijde až zábavné, jak zobecňování a generalizování, dokáže někdy vyvolat nesnášenlivost, zmatek a ukvapené závěry. Pohled a názor většiny, na odlišnosti je nemilosrdný a snaha vybočovat sebou nese různá úskalí právě v kombinaci různých předvídatelných, ale i nepředvídatelných okolností. Už sama skutečnost, že si celé toto co popisuji má svůj odborný název, mi občas dokáže přivodit husí kůži.

Často si sama pro sebe přemýšlým, zda pokud jsme každý člověk, tedy homo sapiens, s českým označením „člověk moudrý”, nakolik máme právo se takto označovat? Při zběžném pátrání po významu slova moudrý tedy spíš moudrost, jsem narazila na různé definice. Většinou je moudrost vysvětlovaná jako schopnost jednat jinak než racionálně. Celé co zde popisuji má natolik hluboké kořeny, že ani členové minorit od tohoto nejsou ušetřeni. Co tím myslím? Jak jsem již zmiňovala, považuji se za člověka který se nedokáže vždy této chyby vyvarovat. Pro příklad není třeba chodit nikam daleko a jednou z možností jsou národnostní menšiny, kdy jen proto, že se někdo odlišuje barvou pleti, nás to vede k tendenci vyvozovat závěry nad vlastnostmi jedinců, kteří jsou její součástí. Při tomto si obzvláště sama sobě kladu otázku, zda namísto označení rozumný, by nepříslušelo označení omezený a líný, když nakonec namísto pochopení a empatie,stejně dokáži házet do jednoho pytle?

Jsem trans člověk, co s tím?

Nemám v plánu zde vynášet závěry a řešit, zda a jak se svěřovat svým blízkým, přátelům, rodině. Toto je věcí každé z nás, nakolik jsme schopné,ochotné svoje odlišnosti před okolím tajit. Co však vím jistě je to, že jsem se tak narodila a sebevětší snaha zapadat do standardní role, ke které mne matka příroda předurčila, je možné pouze za cenu potlačování vlastní přirozenosti. Svoje potřeby a pocity nezměníme, ani se jich nezbavíme! Rozebírat nakolik je potlačování čehokoliv před okolím dobré/špatné, těžké, nechci vůbec. Jakékoliv potlačování je špatné, ale vše má také svojí hranici. Tuto pomyslnou hranici představuje právě ona magická kombinace našich potřeb konfrontovaných s různými předsudky, škatulkami,  a dalšími. Vytyčení této linie je individuální, ale musí být vůle a chuť hledat! Zapojování se do fantazií v různých internetových diskusích nikam nevede, stejně jako snaha o to, potlačit svou přirozenost ze strachu z okolí. Posloucháním a čtením, jak to má kdo zařízené ničeho nedocílíme. Kouzelnou vlastností novodobého média jménem internet, je pocit anonymity, který tomu všemu dává korunu. Jedná se o prostor s nepřebernou fantasií a možnostmi, svět který se od toho reálného odlišuje. Diskusemi a sledováním toho, co kdo má ničeho nedocílíme. Pisatelé nežijí naše životy a mají své problémy a postupy jak je řešit. Je to náš život a jak s ním naložíme je naše věc. Co vím je to, že uzavřené diskuse nikam nevedou a potlačování je vyhýbání se řešení něčeho co nezměníme. Proto bych přeci jen v tuto chvilku ráda zopakovala a vytesala velkým písmem: Hoďte sny za hlavu a žijte! Tím, že nad svou potřebou budeme brečet v nějaké online diskuzi naše touhy neuspokojí, jen zvýší a rozhodně nevyřeší. Mezi tím co zde popisuji existuje rovnováha a hranice. Její hledání, je individuální věcí, ale NIKDO to nemůže dělat za nás! Nechci zde ani moralizovat o tom jak se ohlížet na okolí. Děláme to celé pro svůj dobrý pocit a je opět jen na nás, nakolik chceme ovlivňovat, nebo být ovlivňované okolím.

Transvestitismus a vnímání okolím

Naše snaha o blížení se ženskosti je individualní. Mnohdy mám však pocit, že mnoho nejen začínajících TVček řeší, co by kdo řekl na depilované tělo, vytrhané obočí a různé další úpravy, znaky, které právě odlišují ony dvě škatulky muž/žena. Jaká je skutečnost? Málokdo si toho všimne na první nebo i na druhý pohled. Vše je navíc otázkou podání a interpretace, v momentě, kdy už je ona odlišnost veřejně odhalena.

Co pak většinou následuje? Téměř vždy, tedy v 99 případech ze 100 přijde snaha o zaškatulkování. Lidská omezenost s haló efektem jsou v tomto naprosto úžasné a neúprosné vzájemné kombinace vlastností. Nechci nijak zabředávat do historie a rozebírat jak muži obstarávali potravu a ženám příslušela role v domácnosti. Jakmile máte ženské potřeby, cítění a bůh ví co dalšího, pak přeci musíte být na chlapy. Celé toto je opředené snahou dávat do souvislostí sexualitu se sexuální příslušností. Dalším faktorem je model rodiny a partnerského soužití, který má také hluboké kořeny. I přes moderní dobu a toleranci vůči sexuálním menšinám, narážíme na upjaté škatulkování holky s klukama a naopak. Jakoby najednou v případě trans člověka prostě musela existovat pravidla kdy tedy už jsme „ženy” a jako takové potřebujeme přece muže a naopak!

Jak to vidím?!

Postupně už mě pohltila skepse vůči šanci, že by celé toto mohlo být kdy lepší. Lidské pokolení v těchto vlastnostech bude jen obtížně změnitelné. Vím že můžeme změnit sebe, zahodit svůj strach a pustit předsudky z hlavy. Okolí nás nebude odsuzovat, ale spíš nechápat, protože nic takového nezná. Dokud však bude panovat strach z toho co kdo řekne, či kdo by to mohl zjistit se nezmění nic. Sezením a truchlením nad těžkým údělem v uzavřených v online komunitách pak ani lidé nic znát nebudou a budou ze svého nevědomí, neznalosti vše raději odsuzovat. Je to přece to nejjednodušší!!! Nezměníme své potřeby, ale brečením v různých zákoutích, nejen na internetu, nad tím jak je co těžké, se toto nikdy nezmění. Přijde mi však, že dnešní doba, kdy máme právo na svobodu slova, názoru, pocitů je dobou bezohlednosti utlačování a strachu. Kde je ovšem ta hranice, která určuje kde začíná a končí svoboda jednotlivce, stejně tak i celku? Pokud nebudeme o tyto hranice bojovat, pak zůstanou tam kde jsou, s malou vyhlídkou na lepší zítřky. Proto hoďte za hlavu svoje fantasie na úkor toho co opravdu dokážete. Nečekejte, že někoho bude zajímat, jak byste se rádi cítili! Stejně tak jako pochopení.

Snažila jsem se popsat svůj pohled na věc. Nechci tu nikomu kázat do života, co má a nemá dělat. Mrzí mě však, když slyším ze všech míst jaké je těžké být transka. Je to snadné!!! Jsme co jsme a nikdo nás nezmění! Schovávání se a úpěnlivé tutlání jen prohlubuje tajemno. Kde je však ona pomyslná hranice mezi tolerancí, sobeckostí, ohleduplností, předsudky, touhami a vůlí něco změnit? Je v každé z nás a musíme za ní bojovat! Ne pro okolí, pro to jak věc vnímá, ale pro naši spokojenost a dobrý pocit! Sténání nad tím, jak je to těžké nepřidá, proto pokud něco opravdu chci, pak hurá na věc. Podporu a pochopení pro své činy je ale potřeba nacházet v sobě!

PS: „ženy si nevybojovali právo nosit kalhoty steskem a naříkáním nad tím jak to nejde“


O článku